Měřítka jsou zcela osobní a idealistická, žádná jiná nemáme

Nedostatkem knih a jejich nakladatelů dnes česká literatura rozhodně netrpí. Současný knižní trh je přeplněn množstvím titulů, otázka jejich kvality, prodejnosti a vzájemného vztahu obou aspektů v každém případě vybízí k mnoha úvahám. Jak v takovém prostředí může fungovat a funguje malé nakladatelství záměrně se soustředící na specifický typ literatury? A má knihy určené pro úzký okruh čtenářů vůbec smysl vydávat?

S podobnými otázkami jsme se v korespondenčním rozhovoru obrátili na Jaroslava Tvrdoně z nakladatelství Rubato. Odpovědi přišly v zápětí a s douškou: „Všechny sprosťárny prosím ponechat.“ Činíme tedy tak, jak si pan nakladatel přál.

 

S kolegou Petrem Janušem jste před 4 lety, v roce 2010, založili nakladatelství Rubato. Co vás k tomuto nápadu přivedlo a odhodlávali jste se k jeho uskutečnění dlouho?

Toto letí, toto letí… mezitím pořád přemýšlíme, že už to ukončíme, že už to stačí, že si zase budeme jen tak pochlastávat a bavit se o tom, co by bylo hezké vydat, kdybychom měli to nakladatelství a nemuseli bychom se doprošovat kamarádů nakladatelů, že se na nějaký literární provoz můžeme leda z vysoka…, a možná, že se zase domluvíme, že až za rok dopíšu, tentokrát já, knihu, tak to zase dáme dohromady a spoluzaložíme nějaké nové nakladatelství, abychom mohli projektovat své soukromé zájmy do veřejné sféry. Tak nějak to bylo, jen si přehoďte moje jméno za Petrovo, a tak nějak to jednoho dne možná zase bude.

Jaroslav Tvrdoň; foto: S.d.Ch., Kávovarna, Lucerna, 21. 11. 2014

Na webových stránkách Rubata jsme se dočetli, že hlavním cílem nakladatelství je „zpřístupňovat hodnotnou, náročnou, osvěžující a intelekt povzbuzující literaturu.“ Jaká máte kritéria pro stanovení „hodnoty díla“? A není tento koncept vznešeného umění příliš idealistický, vzdálený realitě a běžnému literárnímu provozu?

My se takto neptáme, máme mezi sebou důvěru prověřenou mnoha diskusemi, takže předpokládáme, že oba máme dostatečně vyvinutý vkus, abychom si to naše dílko kvality poznali. Provoz nás nezajímá, ten je pro provozní a jiné debily. Idealismus sebezáhubný to každopádně je. Neúspěch je naše norma.

Pokud vydáváte knížku, u které je už předem jasné, že si ji skoro nikdo nekoupí, nepovažujete to za ztrátu času, který by šel využít líp?

Ztráta času je v tomto ohledu celý život. Nedávno mi říkal jeden známý, když jsem mu položil podobnou otázku o vhodnosti či nevhodnosti jednoho titulu s ohledem na jeho studenty, že se na ně nemůžeme ohlížet (teda říkal spíš, že se na ně můžeme vysrat), že jsou to všechno pitomci a že si uděláme, co sami uznáme za vhodné. Tak asi tak. Smiřte se se stavem věcí a dělejte, co vás naplní smyslem. Není jiné než osobní zodpovědnosti za čas, který v životě spotřebujeme. Marnost a zmar je všechno, nejsme výjimkou.

Slzy si utírám šalinkartou, kterou nemám, protože je drahá

Každé město dokáže nejvíce ozdobit umělec, skládající mu hold ve svých dílech. Matička Praha se může pyšnit písní Na tom pražským mostě, město Velvary zná každé dítě díky hymnické skladbě Ó Velvary. Ale co Brno?

I moravská metropole by si zasloužila svou apoteózu. Proto již pošesté uspořádalo nakladatelství Host literární soutěž Brněnská sedmikráska se značně vypovídajícím podtitulem Píseň pro Brno. Do klání se zapojilo šest desítek odvážných, z nichž deset prošlo užším výběrem a mohlo své básně či písně předvést předposlední zářijové úterý na nádvoří divadla Husa na provázku.
Složení finálové desítky bylo značně rozmanité, od něžných lyriků přes drásavé obžalovávače špatného světa až po dvě ženy pozdně středního věku a neodhalitelných záměrů. Pětičlenná porota – loňský vítěz Petr Kuběnský, operní pěvec Jan Šťáva, novinářka Jana Soukupová a dva náhodně vybraní diváci – tak musela porovnávat velmi odlišná vystoupení.

Mucha udolala vikinga
Vyhrála Nikola Mucha. Vycházející hvězda brněnské hudební scény zazpívala své blues o tom, jak má ráno chuť na mléko. Brno v její písni vlastně vůbec nebylo důležité, zato expresivitou a promyšleným střídáním poloh předčila všechny ostatní a díky tomu si odnesla hlavní cenu, šalinkartu na měsíc (a také jistou drobnou finanční odměnu). Naproti tomu v básni švédského barda Ingvara Torstensona hrálo Brno roli zásadní. Torstenson se hrdě přihlásil ke svým předkům, švédským nájezdníkům, a na rozdíl od svého prapra(xkrát)dědka, polního maršála Lennarta Torstensona, dobyl Brno. Tedy přesněji řečeno, skoro dobyl. Ale druhé místo je přece jen víc než skončit před hradbami. Na třetím místě skončil básník, který svou skladbu na rozdíl od předchozích dvou možná i myslel vážně. Ivan Petlan zarecitoval báseň trochu drásavou, trochu ironickou, ale zejména jeho přednes ji pozvedl do výšin hodných ocenění.
Nutno říci, že první trojici odlišovala od ostatních vystoupivších hlavně přirozenost. Není se čemu divit, písničkářka, stand-up komik i básník jsou na pozornost publika zvyklí mnohem víc než ti ostatní, z nichž tréma často sálala na sto honů. Velké rozdíly byly znatelné i v samotné tvorbě jednotlivých účastníků: některé prvoplánové básničky (rým nadevše, i nad smysl!) jen těžko mohly obstát a do hlavní soutěže byly porotou vybrány možná z recese.

Zpívat písně vyšlo z módy
I když se jednalo o „Píseň pro Brno“, překvapivě málo soutěžících vystoupilo skutečně s písní. Jeden by si byl řekl, že recitace básně není píseň. Ale v Brně je možné všechno. Ještě že hudební část večera zachránil sbor Láska opravdivá. Janáček se do Husy na provázku nadmíru hodil.
Poznámka na závěr: I Pulsy měly v Sedmikrásce své zastoupení. Pod pseudonymem Duo Chrabr chrabře bojoval náš redaktor Marek Lollok. Jelikož ve své písni obdivoval krásu slovenských dívek, byv doprovázen na housle svou právoplatnou ženou Pavlínou, není jisté, že je ještě mezi námi.

Zdeněk Ježek

Šrámkovu Sobotku spoutala Norma!

Čas léta a letních prázdnin je zasvěcen festivalům. Když má metalista volno, jede na Brutal Assault. Když má volno bohemista, nemůže mít jiný cíl než Šrámkovu Sobotku. První červencový týden je v malém městě u Jičína již desítky let zasvěcen jazyku, slovesnosti, ale nejen jim.

Hlavní náplň celé „Šrámkovky“ tvoří dopolední dílny, které jsou zaměřeny na překladatelství, literární kritiku, tvůrčí psaní nebo třeba recitaci a hudební přednes. Odpoledne pak navazuje doprovodný program, který se již nesoustředí pouze na literaturu, ale zasahuje mnohem šířeji: ke slovu tak přijdou divadla, filmová promítání i koncerty hudebních skupin. Umění se obvykle nedá uniknout a rok 2014 nebyl výjimkou: z divadelního představení Maršo Vorilja, zachycujícího osud dvou žen ve válkou zasaženém Čečensku, bylo možné plynule pokračovat na koncert Jiřího Schmitzera a zastavit se přitom třeba na vernisáži výstavy Kurta Gebauera.

Ústředním tématem letošního ročníku byla Norma. Problému normy byly věnovány zejména ranní jazykovědné přednášky, které se zabývaly jazykovou kulturou, výslovností, nebo třeba i psacím písmem. S ohledem na vztah k normám a zejména k jejich porušování byly vybírány i divadelní a rozhlasové hry; přesto zůstal výbušný potenciál tématu možná trochu nevyužit i v ostatních částech programu.